Spisovatel Karel Poláček vzdal hold této karetní hře a jejím aktérům půvabným literárním dílkem Hráči. Její název je odvozen s francouzského mariage – svatba. Pojďme si ji stručně představit.

Především je potřeba uvést, že hru lze hrát v počtu 2 -4 hráči s dvaatřiceti kartami. V nejmenším počtu se jedná o tzv. lízaný mariáš. Zde je však hra silně ovlivněna odebíráním – lízáním z balíčku, takže k dosažení výhry vám vlastní um příliš nepomůže a jste odkázáni na náhodu. Nicméně při jakémkoli počtu hráčů rozhoduje o vítězi nebo vítězích v základní hře počet získaných zdvihů (používanějším názvem jsou štychy), obsahujících „ostré“ karty desítku nebo eso, které jsou shodně počítány za deset. Poslední štych ve hře i bez esa nebo desítky má také hodnotu deset. Má-li hráč svrška i krále stejné barvy, samozřejmě karetní, nikoli pleti J, oznámí tzv. hlášku, chcete-li svatbu (mariáš), která má hodnotu dvacet. Prostým sečtením získaných ostrých karet, hlášek a posledního štychu je pak určen vítěz nebo vítězové – v počtu tří hráčů hrají vždy dva proti jednomu, ve čtyřech „fifty-fifty“ dva proti dvěma.

Pro další orientaci je potřeba rozlišit hry v počtu tří nebo čtyř hráčů. Tři hráči mohou hrát volený nebo licitovaný mariáš, čtyři volený nebo pauzírovaný, kdy čtvrtý hráč nehraje, tzv. pauzíruje, ale při výhře vždy dvou hráčů inkasuje od poraženého, při výhře jednoho hráče mu samozřejmě platí. Také je potřeba vysvětlit, jak se třicet dva karet rozdělí mezi tři hráče. Elegantně. Při voleném mariáši vybírá volitel ze sedmi karet trumfy a pak dvě odloží do tzv. talonu, takže počet karet pro hru je třicet. Talon je pak k dispozici zbylým hráčům. V případě, že některý z nich chce hrát vyšší úroveň hry, talon si vezme a poté opět odloží dvě karty, které se mu nehodí. Nezřídka to bývají ty samé, které vzal. V licitovaném mariáši získává talon hráč s nejvyšší úrovní vylicitované hry a zbavuje se opět dvou pro něj nepotřebných karet. A teď již k dalším možnostem hry podle úrovně. Jak již víme základem je obyčejná hra na štychy. Ta se v licitované podobě vůbec nehraje, karty se rozdají znovu. Následuje sedma, kdy se hráč zavazuje, že poslední štych získá trumfovou sedmičkou. Další na řadě je stovka, hráč prohlašuje, že ve hře získá minimálně sto. Sto a sedm není asi třeba vysvětlovat. Betl neboli Žebrák – hráč nesmí ve hře získat ani jeden štych, Durch – hráč naopak tvrdí, že získá všechny štychy. V těchto dvou hrách ztrácí desítka svoji nadřazenost nad vyššími kartami, spodkem, svrškem a králem. V licitovaném mariáši si ještě můžeme zahrát dvě sedmy – předposlední štych bere hráč nahlášenou sedmou a poslední trumfovou, nejvyšší hrou jsou pak dvě sedmy se stovkou, také asi není třeba vysvětlovat.
Pilířem mariáše je herní disciplína. Hráči jsou povinni držet vynesenou barvu a přebíjet. Samozřejmě pokud je to možné. Je to hra plná možností, stačí jeden chybný odhoz a z málem vyhrané hry je mariášová katastrofa a samozřejmě naopak. Naučte se a uvidíte.